STAŘÍ HRDINOVÉ, NOVÉ SVĚTY – NOVÍ HRDINOVÉ, STARÉ SVĚTY
„Nešťastná je země, která potřebuje hrdiny“, píše na konci 30. let Bertolt Brecht
v Životě Galileiho. Z hlediska dnešní vyspělé, ekonomicky saturované a demokratické
společnosti měl pravdu. K čemu jsou nám dnes ještě mýty a jejich hrdinové – víc
než 90 let po ukončení první světové války, 70 let po německém napadení suverenního
polského státu, 20 let po pádu železné opony? Jakou funkci mohou mít ve světě, ze
kterého zmizela většina tajů a kouzel? Hrdina je reliktem z dob před-demokratických.
Moderna a její touha po rovnosti ho smetla ze stolu politických jednání, z ohniska
společenského zájmu a dokonce ze středobodu krizových vývojů a situací. První, kdo
zpochybnil ideu hrdiny a pojmenoval anachronistické rysy jeho uctívání, byl Jean-Jacques
Rousseau (1712-1778). Ve své stati o nejnezbytnější ctnosti hrdinů (Quelle est la
vertu la plus necessaire aux héros, 1769) rozebírá jejich klasické rysy: zdatnost,
spravedlnost, prozíravost, atd. Jako odměnu hrdiny „klasického typu“ uvádí slávu,
která ho činí nesmrtelným. V této souvislosti Rousseau ovšem varuje před zásadním
zádrhelem, skrytým v samé podstatě hrdinství: je a musí být vždy sebestředné, ze
svého uvažování tudíž vylučuje zodpovědnost. Kdykoli se může přihodit, že hrdina
„to přežene“ a stane se zločincem. Z toho vyplývá ponaučení: veřejnost sice může
mít užitek z „ješitnosti“ svého hrdiny, pak ale musí slávychtivého válečníka urychleně
proměnit v mírumilovného občana, jinak bude zle. Skutečný hrdina už nesmí chtít
být hrdinou, nýbrž má sloužit všeobecnému blahu a solidarizovat se svým okolím.
Hrdina hrdinou prostě je. Neoslňuje programem – jde pouze příkladem. Škoda, že Hitler
ani Stalin a všichni ostatní géniové průměrnosti Rousseaua nepochopili. Se svou
pravdou si vystačili sami – a pro svou průměrnost svým průměrným uvažováním nakazili
davy...
Děti potřebují pohádky, dospělí mýty. „Německá“ sezóna Divadla Komedie
Pražské komorní divadlo se chce v sezóně 2009/2010 věnovat střídání starého a nového
světa v průběhu 20. století, éře převratů a vzniku nových politických systémů, která
začala obdobím mezi I. a II. světovou válkou, trvala až po pád železné opony, rozdělila
a neustále dále rozdělovala Evropu a na celá desetiletí zasáhla i ty nejintimnější
sféry lidského bytí. Střety soukromého a veřejného života patří v moderní době zcela
neodmyslitelně k zásadním existenciálním konfliktům. Nové společenské systémy propast
mezi vnitřním a vnějším světem stále více prohlubovaly. Jedinec byl nucen se zařídit
podle toho, co „si žádá“ doba, ve které žije. To by samo o sobě nebyl až zase tak
nový požadavek, kdyby se během několika desetiletí 20. století tyto „požadavky doby“
několikrát a zcela zásadně neproměnily. Mnohdy si člověk musel – v mnoha případech
i několikrát za život – klást otázku kým je a ke komu nebo čemu se má přiklonit.
Být produktem doby nebo tím, kdo dobu formuje? Ujasnit si hodnoty, rozpoznat co
je „správné“ a zaujmout postoj nebo to prostě nějak přečkat, vydržet, a pak co nejrychleji
minulost vymazat, odstranit a zapomenout? A nebo: využít parametry doby a její nabídky
a stát se, byť v poněkud deformované podobě, „hybatelem dějin“?
Program sezóny 2009/2010
Dvojinscenace textů GOEBBELS. Samomluva (autor Oliver Reese) a BAAROVÁ (autor Dušan
David Pařízek) je intimní variací na téma „mezinárodních vztahů“. Projevy, úvahy
a deníkové zápisy Josepha Goebbelse odhalují povahu moderního manažera moci a tvůrce
propagandistických strategií, které až dodnes formují náplň práce úspěšných PR-agentur.
Vzestup i pád „pána myšlenek Třetí Říše“ a jeho vliv na nejintimnější (mezi-)lidské
sféry se v projektu GOEBBELS/BAAROVÁ odráží v jeho vztahu s Lídou Baarovou, českou
hvězdou nacistického filmového průmyslu, pro kterou se stala tato známost vskutku
„osudovou“.
Ve své hře HOSTÉ, která mu vynesla v roce 1999 cenu za nejlepší současnou německou
hru (Mühlheimer Dramatikerpreis 1999), zachytil Oliver Bukowski sny, touhy a ztroskotané
vize první generace podnikatelů na divokém kapitalistickém východě. Pustý, po dlouholetém
hospodářském poklesu naprosto sešlý pruh země poblíž hranic — v pravém slova smyslu
venkov — se stane dějištěm malého novodobého „ekonomického zázraku“, za nějž jeho
tvůrci zaplatí posledním zbytkem etosu, mezilidské slušnosti a duševní rovnováhy.
„Falšování dějin“ je jedním ze zásadních motivů románu HRDINOVÉ JAKO MY. Jeho autor
Thomas Brussig poukazuje na to, že nám všem naše interpretační mýtománie mnohdy
brání minulost uchopit, pochopit a poučit se z ní. Klaus Uhltzscht je jeden ze samozvaných
hrdinů, bez kterých by se pád železné opony neobešel – stejně, jako se bez těchto
hrdinů jako jsme my neobejde žádný totalitní režim. Odhalení pravé povahy těch,
kteří si mimoděk způsobili půl století organizovaného sebeponižování, vyzývá k očistnému
bilancování.
Titulní hrdina prózy Johannese Urzidila WEISSENSTEIN je ztělesněním absolutní životní
nejistoty a nepředurčenosti k životu. Přichází z neštěstí a směřuje k neštěstí.
Jeho život je pro něj provizórium – jeho neustálé hledání sebe sama nekončí ani
smrtí. Přesto je pro něj období mezi dvěma světovými válkami, ve kterém se jeho
krátký život odvíjí, zdrojem řady drobných radostí (jako tomu ostatně během celého
20. století i v nejvypjatějších dobách vždy bývalo).
Günter Senkel a Feridun Zaimoglu sestavili pod titulem ČERNÉ PANNY na základě pečlivých
rešerší deset monologů deseti muslimských žen. Společnost, která bojuje o integraci
etnik a náboženství i s vlastním strachem z fundamentalismu, bude těmito projevy
zaskočená. Některé názory jsou radikální, některé hloupé. Jako celek však poukazují
na to, že náš bezpečně uspořádaný svět se zakládá na nejednom omylu. Vztek a hrdost
těchto neomuslimských aktivistek bortí představy o stydlivě zahalených ženuškách.
Odhalují zkušenosti i zášť, které se zakládají na problematickém životě mezi dvěma
kulturami.
„Německou sezónu“ uzavře jeden z nejvýraznějších textů německého expresionismu LULU
Franka Wedekinda, který svou schopností demaskovat pokleslou morálku vyšší střední
třídy dokáže stále promlouvat současným jazykem. Modelové situace, zobrazené v této
hře, se možná od počátku 20. století proměnily, ale podstata pokřivených vztahů
a deformovaného pojetí intimity zůstává stále stejná. V úpravě Davida Jařaba bude
oživen jazyk i pozadí tohoto dnes již klasického textu, který vypovídá o zvláštním
rozporu ženy – ikony, formované spíše než vlastním názorem postoji obklopujících
ji mužů, rozporu, který dovoluje interpretovat tuto ženu jako oběť i jako krutého
manipulátora.