|
|
|
|
|
|
|
(1925 – 2000)
ERNST JANDL
|
|
|
Význačný rakouský experimentální básník a dramatik. Byl zásadním způsobem ovlivněn rodinným uměleckým prostředím; otec amatérsky maloval a fotografoval, matka psala básně, jeden z bratrů se stal rovněž spisovatelem a druhý architektem. Od matky Jandl převzal nepatetický, věcný vztah k tvorbě a statutu spisovatele. Nic mu nebylo víc cizí, než romantický kult génia. Po maturitě musel narukovat a byl poslán na frontu. Roky 1944 – 46 strávil v anglickém zajetí, kde pracoval jako tlumočník. Domů se vrátil až rok po válce. Dlouhá léta pracoval jako gymnaziální profesor němčiny a angličtiny, stejně jako jeho umělecká a životní partnerka Friederike Mayröcker.
Jandlův život a tvorbu provází rys zvláštní nerozhodnosti, provizória a nenaplněnosti, ačkoli současně byl v marné touze po řádu a pořádku až úřednicky „sucharským“ pedantem. Modus jeho dlouholetého soužití s partnerkou Friederike Mayröcker se ustálil do formy „odděleně-spolu“. O charakteru tohoto „osudového“ vztahu do značné míry vypovídá celovečerní hra s autobiografickými prvky Z cizoty (inscenace Divadla Na zábradlí v režii Jana Nebeského získala Cenu Alfréda Radoka za rok 2004). Také kontakty s avantgardní Vídeňskou skupinou (přelom 50. a 60. let, H. C. Artmann, G. Rühm...) se nesly v duchu paralelní, nezávislé, ač přátelské koexistence. Jandl se nikdy nestal přímou součástí skupiny přesto, že její tvůrci podobně jako on experimentovali s jazykem, gramatickými a syntaktickými pravidly, konkrétní poezií, umělým dialektem, atd. Jeho poezie totiž byla na rozdíl od hravé a apolitické tvorby Vídeňské skupiny vždy společensko-kritická.
V poválečném Rakousku dominoval umělecký tradicionalismus. Umění totiž mělo spoluutvářet společenský konsensus: Rakušané chtěli sami sebe vidět jako kulturní národ, který se nikdy s nacismem aktivně nezapletl a který byl pouhou obětí doby. Za této situace byla experimentální tvorba bezmála politickou provokací, tím spíš, dopustil-li se narušení gramatických norem učitel němčiny! Není proto překvapením, že Ernst Jandl mohl (kromě první sbírky Andere Augen, 1956) publikovat až v 60. letech, a to paradoxně v německých nakladatelstvích.
V 60. letech také napsali Jandl s Friederike Mayröcker společně 4 experimentální rozhlasové hry a tuto zkušenost pak oba zúročili ve vlastní tvorbě v 70. letech. Z tohoto období pochází také Jandlovy divadelní texty: humanisti (1976) a jediná celovečerní hra Z cizoty (1978).
|
|
|
|