Literární noviny
BÁSNÍK POD PROUDEM
|
|
|
V Komedii uvedli, co Praze už dlouho chybělo: původní a nanejvýš poetický kabaret. Celé představení vydrží přesně na té hranici mezi šílenstvím a genialitou, kterou osud českého básníka Ivana Blatného vyžaduje, také díky využití Blatného veršů ze sbírek Stará bydliště a Pomocná škola Bixley.
Je to jako elektrický šok, náhlý zdroj mocné energie, u níž se neví, kam tělo vrhne. Tvář se stahuje do křeče, bolest sílí, neví se, jestli praštit do stolu, jestli vrazit hlavou do zdi, někoho obejmout a dusit. Prostorem vlaje klobouk zavěšený na podprsence, tedy si ho Karel Dobrý jako básník nasazuje a začíná první číslo kabaretu. Křičí své verše, ty se opakují, některé motivy se vytrácejí, aby se vrátily později s novou intonací. Šlape i hudba. Klavír, dechy, všechno se hýbe, vše zmítá šílenost. Ne však pomatení, ale šílenost ze světa, který je tak krutý a nespravedlivý a že je takový stále rafinovaněji, že tomu už duše nehodlá odolávat tiše, a spouští se. Tak jako byli jiní čtyřicet let v emigraci třeba v Paříži nebo v Mnichově, u rozhlasu či v nakladatelstvích, básníka Ivana Blatného zavřeli v Anglii s diagnózou schizofrenní paranoia do léčebny. Také na čtyřicet let. Tento kabaret je o oněch letech.
Kabaret není hra se zpěvy a není to estráda. Je to glycerínová show s krví kapslích, pudrem a růží, surrealistická klauniáda. Vše je symbolické. Může se umřít a znovu vstát. Kříž je skládací, dýka plyšová, trůn na kolečkách. Kabaret je založen také na tom, že když slečny při kankánu vyhazují nohy, lemy jejich sukní jsou za příplatek cítit v prvních řadách. Když už u nás, a nebývá to často, někdo dělá tuhle těžkou disciplínu, po celé scéně se kolébávají malí pitvořící se mužíci v buřinkách a s hůlkami. Tady naštěstí nejsou. Provést osud básníka v blázinci revuální formou, s dialogy takřka jen z jeho veršů, s původní džezbendovou hudbou, to je vrcholná troufalost. A skvěle napsaná a provedená.
Režisér je pravý iluzionista, když na jevišti tak desetkrát deset metrů vytvořil tři prostory. Je rozděleno mezi diváka, básníka a hudebníky, na naznačený nemocniční pokoj psychiatrické léčebny a pódium pro kapelu. Perspektiva prostoru je obrácena: kapela hraje a zpívá pro prázdné skutečné hlediště, Blatný – chovanec pro publikum na jevišti – je uzavřen uvnitř pokoje. I divák je tak za zdí, za níž je zamčen zuřivě živý básník. Toto divadlo si z rekvizit tropí žerty; z jídla až k nechutnosti. Důvěrně asociuje hnus nemocniční stravy, gulášovky zajídané buchtičkami se šodó a zapíjené vroucím čajem, když sestra místo krmení básníkovi stravu vždy rozmaže po celém obličeji, nebo okamžik, kdy básník vyhazuje z nespolečensky napěchovaných kapes svého saka spousty malých tužek, takových, které musí mít každý správný básník, když chce být jako takový vnímán. Tento jich má desítky; všechny své verše ale umí zpaměti. Při každém se zpotí a není to jen světly, i když i jimi: pobyt v blízkosti slunce prostě pálí.
Mezi jednotlivými kabaretními čísly se odvíjí básníkův život, v korespondenci, bývá, pacient žije ve vlastním světě, což dále prohlubuje jeho chorobu. Každou zprávu zvenku omele stokrát a úplně ji přetvoří, nezřídka může jedna ledabyle pronesená věta při takové návštěvě znamenat rozchod celoživotních přátel. Něčím podobným je i výčitka adresovaná bývalému příteli Josefu Kainarovi v dopise jeho ženě: „Proč jsi byl na Ivánka zlej?“ A hudba vříská. Podobně i úvahy o sebevraždě: Blatný si rozmýšlí, s kým by ji chtěl spáchat. S Halasem ne, ten by z toho mohl mít problémy, raději s Ortenem, to bude krásné.
Tanec, tanec a zase tanec, psal Teige kdysi o poetismu. I Blatný neobratně tančí, asi takové ranní šůbydůby při čištění zubů podle rádia. Mluvil o kouzelnících, travestii, namalované slze, žonglérech, hadích ženách, o elektrickém divadle. Mělo to být proletářské umění. Před jeho závěrečnou fází Blatný utekl, což Teige už nestihnul. To však neznamená, že právě oni neměli tak trochu pravdu. Na ni navazuje i inscenace Jana Nebeského podle libreta a s hudbou Miloše Orsona Štědroně. Neunaví vás, ale úplně vyčerpá. Jak píše Blatný v jedné z prvních anglických básní Hřbitov: „Důstojný pane, svítá. Podívejte se!“
|
|
|
|
Matěj Stropnický, Literární noviny, 30. dubna 2007
|
|