Divadelní noviy
TŘI NEOBYČEJNĚ OBYČEJNÉ PŘÍBĚHY
|
|
|
Šťastní lidé nemají své příběhy. I takto by se dala interpretovat hra Bash amerického dramatika, scenáristy a režiséra Neila La Buteho, která měla svou českou premiéru v Divadle Komedie. Inscenaci režírovala Natália Deáková a je výsledkem spolupráce Pražského komorního divadla s Činoherním studiem Ústí nad Labem.
Diváci jsou uvedeni až na jeviště, kde je pomocí fialové opony vytvořen nevelký kruhový uzavřený prostor, okolo jsou ve třech řadách rozestaveny skládací židle. Vytvoření intimního prostředí (účinkující i diváci si dokonce mohou nabídnout kávu a sušenky) je nezbytné pro atmosféru inscenace, ve které diváci uslyší osobní zpovědi čtyř obyčejných lidí, kteří v sobě skrývají bolestivé vzpomínky, ale přesto musí pokračovat ve svých průměrných životech. Všednost je v inscenaci zdůrazněna i tím, že herci jsou oblečeni podob ně jako diváci: muži mají tmavé obleky, ženy kostýmy. V prvním příběhu, v jehož líčení se střídá mladý sympatický pár (Ivana Uhlířová – Sue, Michal Kern – John), se dozvídáme z dvou odlišných perspektiv, co se stalo té noci, kdy Sue dostala od Johna zlatý prstýnek. Druhou zpovědí, kterou uslyšíme, je monolog úspěšného businessmana (Martin Finger – Joseph), který kvůli špatnému vtipu svého spolužáka přišel o pětiměsíční dceru. Posledním monologem je zpověď mladé ženy Brendy (Vanda Hybnerová), která ve čtrnácti letech otěhotněla se svým učitelem. Herci své příběhy adresují divákům, potřebují, aby je někdo vyslechl. Ať jsou nesmělí jako mladý pár, ironičtí a zdánlivě nad věcí jako businessman či rozhořčení jako Brenda, působivě vyprávět umějí všichni. Bash znamená v angličtině více věcí, jedním z významů je i »prudká rána či otřes«. Ačkoli jsme pravděpodobně podobné příběhy slyšeli již víckrát, způsob, jakým jsou zobrazeny ve hře Bash, emocemi diváků opravdu otřese.
|
|
|
|
Hana Pavelková, Divadelní noviny, 4. dubna 2006
|
|