Skip Navigation LinksÚvod > Napsali o nás > Kritiky > Mírná autodestrukce v mezích normálu
Divadelní noviny

MÍRNÁ AUTODESTRUKCE V MEZÍCH NORMÁLU

 
Hra Předtím/Potom současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (nar. 1967, u nás dosud uvedeny jeho hry Arabská noc a Push Up 1-3) neatakuje takovou drsností, jaké jsme byli dosud vystaveni dramaturgií Pražského komorního divadla v Divadle Komedie a režijním pohledem Dušana Davida Pařízka zvláště. Přes jistou uměřenost nevybočuje z neutěšeného světa (zprostředkovávaného domácím souborem a pravidelně hostujícím Činoherním studiem z Ústí nad Labem), přeplněného bytostmi kroužícími bezhlavě drahami svých osudů a narážejícími neustále na morální vakuum společenské kocoviny. Hra představuje ve střípkovitých epizodách dobře prosperující lidi střední vrstvy (žádný okraj společnosti), kteří jsou momentálně nalomeni, nikoliv ovšem rozhlodáni »osobními problémy«. Forma je zvláštní. »Scénické poznámky« tvoří vlastně podstatu hry. Nejsou to už poznámky, ale narativní popisy stavů, myšlenek, situací jako z novely nebo románu. Pařízek je nechal pronášet herci samými, jejichž postavy tedy kromě dialogů o sobě mluví ve třetí osobě. Tento »zcizující« efekt působí opačně, než by se dalo očekávat: postavy se nám tímto neosobním způsobem svěřují jako svým psychiatrům, sdělují nám své nepříliš zajímavé, ale výstižně vyjádřené pocity a myšlenkové pochody, a tak se nám vlastně přibližují. Inscenátoři značně zredukovali počet postav (ze třiceti dvou na osm) nikoliv škrty, nýbrž hlavně sloučením několika figur v jednu, čímž některé jednající osoby vyhranili, jiné naopak znejasnili.
Režisér, který je zároveň též scénografem, rozestavil protagonisty na praktikábly ve třech řadách za sebou. Na těchto »krách« se jako na izolovaných teritoriích odehrávají banální mini dramat a útržky epizod. Selekcí U vzniká v Pařízkově inscenaci dokonce jakýsi ústřední příběh. Žena kolem třicítky představovaná Danou Polákovou (alternace Jana Krausová), žijící dlouhodobě s přítelem, prožívá poprvé nevěru s Mužem z jiného města (Martin Finger). Dřívější přítel ženy kolem třicítky (Martin Pechlát) čeká a čeká, posléze realizuje plánovanou nevěru se Zrzavou ženou (Vanda Hybnerová), která sní o kariéře filmové maskérky. Pokus o nové sblížení Ženy kolem třicítky s Dřívějším přítelem končí definitivním odcizením. Vše je dočasné, všichni se průběžně rozcházejí. Žena kolem třicítky sedí na pelesti-praktikáblu většinou v kombiné, pozoruje se diagnosticky jako pacientka - všední záležitost nevěry je pro ni něčím neskutečným. Poláková dodala postavě pohlednou, inteligentní průměrnost s image modelky nebo televizní moderátorky. Žena má sice potřebu o sobě vyprávět, nenechá však zcela nahlédnout do svého nitra. Sloučením postav prožívá Muž z jiného města jakýsi vývoj: od prosperujícího úředníčka, který snad ani při milování neodkládá kravatu, v přírodního, meditujícího člověka, který vstoupí do krajiny nástěnného obrazu v hotelovém pokoji. Fingerův herecký typ je důvěryhodný spíše pro druhou polohu (obličejem tibetského mnicha), v prvé však disponuje schopností odstupu, z něhož sympaticky ironizuje samčí samolibost. Martin Pechlát vystihl nenápadnou šedivou existenci, splývající se stejně zabarveným úřednickým oblekem. Jeho intimní zpovědi jsou nesmělé a jaksi nepatřičné (opravdu jako u psychiatra). Vanda Hybnerová svým inteligentním herectvím vystihla epizodickou postavu smolařské kariéristky malého formátu s přesně dávkovanou nahořklou ironií.
Dvojice bez příběhu - Susanne a Philipp - je sestavena z tolika postav, že jejich představitelé (Gabriela Míčová a Roman Zach) mají možnost pouze demonstrovat peripetie jejich vztahu. Spojení úloh sloučených pod jménem Cvrček (dětská přezdívka postarší ženy) dopadlo naopak příznivě pro Danielu Kolářovou. Ta zahajuje celou inscenaci na bočním praktikáblu ve spoře nasvíceném pozadí otočena k divákům zády a svěřuje se pomocí skeptického i pobaveného humoru o nechuti staré ženy k vlastnímu tělu. V monologických zpovědích pokračuje po celou inscenaci, aniž by upadla do bolestínského tónu. Kolem praktikáblů krouží v hotelové livreji s lahví šampaňského Filip Rajmont jako Muž se sklenicí na hmyz, Muž s mapou hvězdné oblohy, Muž s rukopisem a Lovec organismu. Jako »hotelový sluha« zalévá bublinkami málo zaujatý sex zúčastněných dvojic. Jeho hlavním zájmem je však badatelské úsilí a filozofické komentování různých jevů, které nakonec vyvrcholí v dopadení a zničení mytického »organismu«. Muž o boji s ním vypráví jako klidný, »slušný« šílenec držící se sveřepě své mánie. Rozhodl se zmocnit objektu tak, že se jím nechá spolknout. »Organismus« se pak sám zlikviduje při pokusu vyvrhnout ze svých útrob cizí těleso. Paralela mezi »organismem« neurčitého stupně biologického vývoje a organismem lidským je poněkud krkolomná. V inscenaci funguje absurdní komunikace s »organismem« (vzpomeneme na filmového Vetřelce) jako ozvláštňující element v kontrapunktu k zoufale obyčejným problémům těch k uzoufání obyčejných lidí. Inscenátorům (zvláště hercům) se podařilo výstižně vyjádřit v této obyčejnosti momenty důvěrně známé (škála fyzických i intonačních kontaktů v zápletkách partnerských vztahů), jimiž často zajiskří náboj autentického prožitku. Plné zaujetí herců věci, na níž se podílejí, zprostředkuje trochu spiklenecky chápavý divácký zážitek. Ten však asi tentokrát nebude patřit k nezapomenutelným.
 
Marie Zdeňková, Divadelní noviny 6. září 2005

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením