Skip Navigation LinksÚvod > Napsali o nás > Kritiky > Korunní svědek pádu Evropy
Literární novny

KORUNNÍ SVĚDEK PÁDU EVROPY

 
Spolupráce pražského Divadla Komedie s berlínským Deutsches Theater měla premiéru v Salcburku

První román Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse byl dílem mladého muže, kterému se přes nízký věk – útlá knížka vyšla v roce 1906 - podařilo zaznamenat pomalé vytrácení ontologických jistot a smrtící průniky „iracionálních“ živlů, které tolik poznamenaly nové století. Törless, rodiči vyslán do exkluzivní internátní školy, cítí nejdříve stesk po domově, ve skutečnosti se jeho pocity prohlubují v něco mnohem nejistějšího a složitějšího. Připojuje se k dominantním spolužákům Beinebergovi a Reitingovi, kteří sadisticky ponižují Basiniho – Törless se fyzického týrání neúčastní. Spíše se, naivně, snad upřímně a v dobré víře, snaží Basiniho donutit k reflexi jeho prohřešků, které jsou záminkou pubertální šikany. Hledá cosi hlubšího. Chovanec Törless je však oportunní součástí mechanismu, jenž Basiniho vydá lynči kolektivu.

Robert Musil je v německojazyčném prostředí považován za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů-myslitelů první poloviny dvacátého století. Mimořádná recepce jeho díla se však rozběhla teprve po jeho smrti, a také po největších selháních lidství v dějinách člověka, po událostech první poloviny dvacátého století. Musil, jehož tvorba se nevyhýbala ani divadlu, už léta divadelníky svádí také k dramatizacím svých próz. V českém prostředí se o divadelní adaptaci Musilova velerománu „Muž bez vlastností“ pokusil Arnošt Goldflam, v příštích měsících uvidíme v pražském Divadle Komedie „Zmatky chovance Törlesse“, román, která se před čtyřiceti lety dočkal už filmového zpracování německým režisérem Volkerem Schlöndorffem (1965).

Musil ve své Kakánii
Kde jinde by se měl poprvé odehrát dramatizovaný Törless, než na Salzburger Festspiele – symbolu rakouské kultury, u jehož zrodu stály právě před 85 lety osobnosti jako Max Reinhardt, Hugo von Hofmannsthal nebo Richard Strauss. Na jedné z nejprestižnějších přehlídek divadla starého kontinentu však zazněla čeština: Pražské komorní divadlo se v koprodukci s Deutsches Theater Berlin v režii Dušana D. Pařízka pustilo do dramatizované podoby novely Roberta Musila „Zmatky chovance Törlesse“. Idea koprodukce se zakládá nejen na osobnosti D. D. Pařízka, který je svou biografií spojníkem českého a německého živlu, prolnutí kultur je určujícím znakem Musilovy osobnosti. Po salcburské premiéře budou následovat další provedení v Berlíně a v listopadu tohoto roku také v Praze, v Divadle Komedie.

Pařízkovi se, kromě uvedení českého divadla do těch nejprestižnějších kruhů, podařilo sestavit velmi zajímavý tým spolupracovníků. Začněme u obsazení – Törlesse ztvárnil výrazný talent Deutsches Theater Alexander Khuon, dva „uzurpátory“ Beineberga a Reitinga Gabor Biedermann a Niklas Kohrt. Dvojice „katarzních“ postav patřila Čechům, „uzurpovaného“ Basiniho sehrál Jiří Černý, českou lázeňskou holku Boženu, jediný ženský element inscenace, Gabriela Míčová. Střídání Čechů s Němci však nekončí - autorem scény je Olaf Altmann, kostýmy do inscenace navrhla Kamila Polívková, hudbu složil Roman Zach a dramaturgicky inscenaci vedl Roland Koberg.

Zmíněný Olaf Altmann je scénografem s naprosto nepřehlédnutelným rukopisem. Jeho scény (v Praze jsme mohli vidět třeba světelný design inscenace Schillerova dramatu „Úklady a láska“ v režii M. Thalheimera) jsou bohaté na projekce, většinou procházejí během představení proměnou, která výrazně a definitivně komentuje dění na jevišti. Jsou to koncepty, které jednoznačnými, prostými prostředky promlouvají symbolem. V Thalheimerových „Úkladech“ to byly různé podoby kříže, které během představení vytvářela světla a zadní plán scény. Pro Pařízkova „Törlesse“ (Dušan Pařízek s O. Altmannem už na německých scénách spolupracoval několikrát) si tentokrát proslulý scénograf vymyslel jasný symbol bílého panáčka s kvadratickými končetinami, piktogramu nouzového východu, který zeleně svítí v každé veřejné instituci. Scénu tedy tvoří stěna s otevřenými dveřmi k úniku, jimiž postavy přicházejí na forbínu, a které slouží jako projekční plocha. Dveřmi se bílý panáček (v životní velikosti) chystá na své pomalé cestě vyklouznout z nebezpečného světa před kulisou. Panák se totiž během devadesátiminutového představení zcela neznatelně, důmyslným mechanismem, pohybuje v milimetrových intervalech směrem k únikovým dveřím, až v nich v závěru inscenace nadobro zmizí. Tento moment bychom mohli chápat jako společnou touhu více postav dramatu.

Výsledkem Pařízkovy inscenace je posun Musilova románu do univerzality, do bezčasí. Pařízek přináší modely mocenského jednání, vydírání, dodržování kodexů cti, jimiž se řídí nečestní, faleš za fasádou pravého. Herecká akce je zredukována na minimum, postavy se obracejí k publiku s pohledem kamsi za ně a v sošných figurách: tento patos však dá nejlépe vyznít sdělení textu. Chladné odcizení občas roztaje pouze ve figuře Basiniho (J. Černý), u „černé ovce“, u vydíraného mezi „čistými“, a částečně i v Khuonově Törlessovi. Törless ale váhá, manipulace jej láká stejně tak, jako se nesnese s jeho dobrotou. Také by chtěl Basinimu ublížit, zároveň by mu chtěl i pomoci. Koloběh prohřešků se postupně týká všech, tak jako se všech na kadetce dotýkají i homosexuální vztahy. Kterýkoliv z nich by mohl být vyvrženým, záleží jen na mocenských konstelacích a spojenectví.

Z jeviště se občas ozývá čeština, česky promluví Božena, česká motta však zvládne i Törless. Pařízek tímto obsazením snad implikuje ještě jiný moment z všedního dne „kakánie“ (S tímto výstižným označením rakousko-uherské „K. und K. monarchie“ ostatně také přišel Musil, Joseph Roth mu to nikdy neodpustil!). Osobám podřízeným, utlačovaným a ponižovaným vložil do úst češtinu, mluví němčinou se slovanským přízvukem, která se tak jasně odráží od vznešené artikulace Beineberga a Reitinga. V podobném duchu se ale odvíjel i Musilův vztah k Čechům.

Musil a Čechové
Rod Musilů žil ve znamení styků s českým prostředím, selský rod pocházel z Rychtářova u Vyškova („lehce melancholická moravská krajina“), Robert Musil strávil léta v Brně, kde se přátelil, zamiloval a studoval, pobýval také v Praze, kde na sebe nechal působit (spíše však zevně) vlivy českého kulturního živlu. Musil o sobě prohlašoval, že je z poloviny původu sudetoněmeckého a z jedné čtvrtiny také českého. Zbylou čtvrtinou samozřejmě patřil do Rakouska - tam, na statku u Štýrského Hradce, vyrostli už jeho děd a otec. Robert Musil se také vždy orientoval výrazně směrem rakouským a německým a ve vypjatých dobách nebyl jeho pohled na Čechy zrovna ten nejlichotivější. K těm harmoničtějším poznámkám v Musilových denících patří třeba jeho vzpomínka na nedělní korzo brněnských Němců - „O těch strašlivě nudných nedělích se člověk prostě pokoušel dotknout života a všechno bylo takové, jaké to holt v menších městech bývá“ - kde se za zvuků vojenské hudby promenádně přecházelo sem a tam.

Tato matička má drápy…“, poznamenal si jednou F. Kafka o Praze, podobně ostatně smýšlel i Musil. Pokud si v Musilových denících přečteme těch několik kolektivních soudů o Češích, nejsou právě nejmilejší. Snad ve vleku četby Dostojevského inklinoval k odsudkům a povšechnému srovnávání Čechů s Rusy. Musil byl významně svázán se starou monarchií a k tomu ještě svou bytostí spíše skeptickým a velmi kritickým pozorovatelem. Ve svých denících například přiřkl Angličanům a Američanům a jejich českému „reprezentantovi“ T. G. Masarykovi „povrchnost vidění světa“, nedostatečnou hloubku smýšlení. Na druhé straně si jistě vážil řady českých umělců, výrazně třeba bratří Čapků. V deníku nalezneme kuriózní zápis, jak se nebohému Musilovi promítli oba Čapkové do snu, po přečtení dramatu „Ze života hmyzu“. Po roce 1919 se Musil vyjádřil, tehdy jako dopisovatel „Prager Presse“, v období česko-rakouského napětí, že „je přítelem českého národa, nikterak však jeho politiky.“ Moravské či české reálie nacházíme v řadě Musilových prací, z těch nejznámějších: „Törless“ se patrně odehrává v proslulé kadetce v Hranicích na Moravě (kadetku v rakouském Eisenstadtu a právě v Hranicich, kterou nazýval „Ďáblovou řití“, navštěvoval i Musil), dějištěm podstatné části novely „Tonka“ je Brno, v Brně se odehrávají první kapitoly Třetího dílu „Muže bez vlastností“. Musilovy vztahy k Čechům se však výrazně zlepšily díky Marii hraběnce Dobržinské, již navštěvoval na zámku Potštejn, a která ve dvacátých a třicátých letech vedla literární salon evropského úrovně. Dobržinská, jež po uchopení moci nacisty opustila Československo a zdržovala se přechodně ve Švýcarsku, v místě Musilova exilu, spisovateli všemožně vypomáhala. Robert Musil si s hraběnkou dopisoval až do své smrti v dubnu 1942; v posledním dopise jde o úhradu výdajů spojených s jeho vídeňským bytem, kterou mu hraběnka zřejmě přislíbila.

Kadetka
Příběhy z kadetky, internátních škol či jiných součástí vzdělávacího systému, mládím či jinými mechanismy utlačované mládí, není v rakouské literatuře Musilova kontextu ničím až tak výjimečným. Vzpomeňme třeba na „Utrpení jednoho chlapce“ (1883) švýcarského spisovatele Conrada Meyera, titul méně známého Ernsta von Wildenbrucha „Urozená krev“ (1893), „Hodina tělocviku“ (1902) R. M. Rilkeho (ostatně taktéž frekventanta kadetky v Hranicích) nebo snad s „Törlessem“ nejvíce srovnávaný a o generaci starší „Sjezd abiturientů“ (1928) Franze Werfela. „Povídka z kadetky“ je téměř žánrem, avšak málokomu se jako Musilovi podařilo z důvěrně známého obrazu skutečnosti vyjmout dílčí zcizující aspekty, které „Törlesovi“ zaručily význačné místo v dějinách německojazyčné literatury.

Törlessovo počínání určují snahy získat přístup k skrytým, bezděčným duševním procesům, do zmateného a matoucího života citů, pubertální krize, a dostat se na stopu, která leží mimo hranice konvenčního a vědomého vnímání. Stranou racionálního, kauzality a společenské morálky. Musilův román se tak rovněž dotýká jazykové skepse počátku století, tento cizí vnitřní svět se vzpírá a vymyká pojmovému uchopení a sdělení prostřednictvím jazyka. Toto odcizení a rozštěpení Já (a touhy po jeho překonání), jež tak výrazně určují i pozdější Musilovu tvorbu, se Pařízkovi v inscenaci podařilo zachytit jakousi neukončeností, kolísavým průběhem jednání, ostrými střihy pomalého, ospalého běhu, akce a reakce. Naprosto nepopisná scéna Pařízkova „Törlesse“, prostá všech reálií a konkrétnějších prvků, je interpretací „Törlesse“ v Musilově duchu. V „Törlessovi“ můžeme spatřovat dílo sociologické motivace a společenskokritického významu, můžeme jej chápat jako komentář a snad i metaforu poměrů, do kterých vznikl. Názory na „Törlesse“ se však tříští k úvahám o románu jako literární projekci autobiografického do fikce. „Törlese“ však můžeme chápat i jako širokou metaforu uchopení moci a aktů podrobení. Podobně jako Musil chápe i Pařízek násilí vojenské disciplíny vykonávané na mladých lidech institucí školy jako konstantu, která bude dále plodit a nepotřebuje konkrétnějšího ukotvení. Kasárenský systém odlidšťujících výchovných zařízení je půdorysem metafory – kam ukazuje si dosadíme sami. Každý popis skutečnosti - i ten, který reflektuje sebe sama – závisí na pozorovateli, jenž nezaujímá externí stanovisko, ale stojí uvnitř světa, nedokáže pohledem pojmout slepá místa svých pozorování a nemůže tak vznášet nárok na absolutní uchopení skutečnosti. Tyto slepé skvrny můžeme zahlédnout pouze pozorováním pozorování, pozorováním druhého řádu, kterým se však přesto vytváří další slepé místo. A každé pozorování s sebou do světa přináší také rozlišování. Toho si je Musilova románová postava vědoma, a to pokorně přetlumočil i Dušan D. Pařízek. Právě proto, že se Törless pokouší svět uchopit jako celek, dospět k poslední, bezpečně zajištěné pravdě, musí na svém úkolu, jenž je nedohledným horizontem, ztroskotat.

Pražskému Divadlu Komedie a režiséru Dušanu Pařízkovi se podařilo mimořádné spojení filozofického zamyšlení s divadelním provedením, což ostatně festivalové publikum i německojazyčná kritika ocenili. Česká divadelní kritika by si měla alespoň všimnout.
 
Petr Štědroň, Literární noviny 29. srpna 2005

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením