Lidové noviny
HŘBITOVNÍ HISTORIE S JEMNÝM HUMOREM
|
|
|
Lenka Lagronová je autorka, která nepodléhá módní sebeprezentaci. Její novou hru nyní v Divadle Komedie nastudoval Jan Nebeský.
Texty, jaké Lenka Lagronová píše pro divadlo už patnáct let (její první hry uvedla scénaDAMU v roce 1990), jsou v mnoha ohledech zvláštní. Nepodléhají módním trendům, nezapřou svoji autorku, která je evidentně jejich jediný a skutečný původce, současně však vysoká míra tematické integrity, již vykazují, hraničí mnohdy až s obsesí: Lagronová píše o tíhách, které nepřestávají pronásledovat její citlivou duši, a psaní je jí pokusem, jak se s nimi vyrovnávat.
Nejedná se však o dnes oblíbenou sebeprezentaci - Lagronová nabízí stylizované opusy, v nichž svá osobní traumata (jako je dospívání či přijetí vlastního ženství) usiluje pojednat v jejich obecné platnosti a dodat jim hodnotu symbolu. Při četbě se nelze ubránit pocitu, že ona témata jsou místy až triviální a jejich vyjádření někdy pohříchu naivní. Ovšem jde o onu naivitu dětí či "bláznů", kteří mají dar uzřít jádro věcí a pojmenovat je skutečnými jmény bez ohledu na to, jak to bude působit a co to způsobí.
Dvě bezprizorné dívky na krchově
V inscenaci Miriam "rostou" ze země kytky. Jsou z barevného papíru, trošku jako by je vyráběly děti ve školce, a vylézají z děr v holé podlaze - tento scénografický detail (výprava Jana Preková) přesně vystihuje duch textu. Plakátky k premiéře hlásaly, že jde o "hru o Mirce a Věrce". Ovšem právě ctnostmi, jaké evokují jejich jména, postavy neoplývají: míru neznají (Mirka podle vlastních slov "roky nejí") a víru, měly-li kdy jakou, ztratily (Věrka chodí s batohem plným léků a není pochyb o tom, co si s nimi chce počít).
Dodejme, že tyhle dvě bytosti se potkají na hřbitově, kde Mirka v bývalé márnici bydlí a kam si Věrka přišla přepočítat svoje prášky.
Režisér Jan Nebeský se s textem Lagronové nesetkal poprvé - na jeho kontě je zejména úspěšné uvedení hry Terezka o sv. Terezii z Lisieux - a zdá se, že ví, jaké jevištní zacházení tato autorka potřebuje. Zatímco v jiných inscenacích Nebeský často pracuje se zašifrovanými obrazy, v případě Miriam, podobně jako v Terezce, volí prostředky střídmé, jsa si vědom, že další komplikovanou symboliku by už text neunesl.
Bizarní výstupy a vykloubené, "normálního" života neschopné postavy neváhá nahlédnout věcně a dokonce s notnou dávkou humoru, kterého v sobě, ať už to autorka myslela jakkoliv, ta travičská hřbitovní historie nemá málo. Při tom ovšem v žádném případě nemizí existenciální rozměr textu - ba spíše získává na přesvědčivosti. Děje se tak díky režijnímu přístupu, otevírajícímu každou situaci primárně ve zcela konkrétní rovině. A díky propracovanému, psychologickému herectví Lucie Trmíkové v roli Věrky a Gabriely Míčové v roli Mirky, které režijní přístup nejen chápou, ale i přesně naplňují - s jakou chutí (ale též citem pro míru) například rozehrávají momenty, kdy se ty dvě praštěné ženské usilovně snaží rozpustit prášky v čaji!
Konec do ztracena
Z výchozího bodu hry - dvě bezprizorné dívky na hřbitově - se mohlo vyklubat ledasco. V úryvku z rozhovoru Josefa Chuchmy s Lenkou Lagronovou, který Nebeský zakomponoval coby zcizující efekt do své inscenace, se dozvídáme, že "to měla být hra o Panence Marii". Ta se skutečně objevuje: přímo ji zobrazuje socha, kterou na začátku kdosi na hřbitově coby nepotřebnou odloží. V závěru ji pak dívky postaví nad hrob, v němž se chystají vypít jedovatý lektvar.
To, co nejspíše čekáte, se asi nestane, Panna dívky nezachrání, autorka jako by se zalekla, že by podobné řešení mohlo působit banálně a nechala konec vyznít do vytracena. Dost možná je to škoda: přinejmenším Nebeského inscenace by si s ním patrně uměla poradit.
|
|
|
|
Barbara Mazáčová, Lidové noviny, 7. dubna 2005
|
|