Houser
CÍL ZASE V NEDOHLEDNU
|
|
|
Po inscenaci Staří mistři postavené na stejnojmenném románu Thomase Bernharda se v Komedii k „neposlušnému dítěti“ rakouské literatury vrátili ještě jednou. Tentokrát se rozhodli pro regulérní dramatický text, ale znovu je to volba dramaturgicky objevná. O hře U cíle se tvrdí, že nepatří k vrcholům Bernhardova díla, a navíc je tento dvou (i více) hodinový monolog nákladem, který si málokdo nebo lépe málokterá troufne naložit na svá bedra. Bulvární tečkou na závěr úvodu by mohla být pololegendární historka o rakouské herečce, jež pod takovým tlakem zešílela.
POHÁDKA SE ŠPATNÝM KONCEM?
U cíle je hra pro Bernharda v mnohém typická i netypická zároveň. I zde se objevuje ono „spílání davu“ a ani u cíle nenajde ústřední postava vnitřní klid či náznak rozhřešení. Ovšem dramatický konflikt se delikátně přesouvá do nitra postav a hlavní postava dostává vedle intelektuální převahy ještě další mocný nástroj manipulace – spřízněnost krve. Vztah matky (Daniela Kolářová) a dcery (Vanda Hybnerová), které jsou vlastně jedinými postavami celé první půle, je prazvláštní směsicí obdivu, nenávisti a vzájemné závislosti. Stejně jako ve Starých mistrech (teď myslím ty na jevišti Komedie, protože vlastní román mi vyznívá malinko jinak) se zdá, že hlavní postava existuje jenom v souvislosti s tím druhým, který naslouchá a poslouchá. Existence Matky je podmíněna posluchačem, a co posluchačem navýsost bedlivým a bezvýhradně poslušným, takovým, který by svou podřadnou úlohou v konverzaci automaticky potvrzoval matčiny teze a litanie. Během první půle se začíná rýsovat až hitchcockovsky mrazivá možnost, že Dcera se do této úlohy nenarodila, ale Matka si ji časem „prostě“ vychovala.
První půle je ve znamení horečných příprav na odjezd do Katwijku, a tak se prázdné jeviště postupně začíná zaplňovat kufry všech velikostí. Obrovská železná židle, ze které Matka sleze jen výjimečně, mi neustále vracela na mysl pohádku o ledové královně; ten dojem se jenom posílil, když dcera neobratně vylezla na sousední židli a začala hravě pohupovat nožkama – to „Ona“ má po celou dobu na kolenou kožešinu a působí dojmem bezmála grandiózním. Dojem smutného království doplňují kabáty – oběšenci – zavěšené v pozadí na řetězech.
Během první půle řekne Vanda Hybnerová jenom několik málo vět, ale přesto je Daniele Kolářové (herecky) rovnocenným spoluhráčem. Její úzkostlivé držení těla a horečná přitakání nejednou přerostou ve snadno čitelné výrazy bezmoci a záblesky odporu. Frustraci z té věčné podřízenosti kompenzuje pokusy o hrubé zacházení se služkou (Gabriela Míčová) nebo snahou utéct do říše knihy, kterou znovu a znovu začíná číst.
Ale samozřejmě; stejně jako postava Matky ovládla drama, i její představitelka ovládá jeviště.Velmi umírněný projev Daniely Kolářové ponechává stranou velká gesta nebo přehnaný patos a je to logické – to ona je vládkyní, to ona rozhoduje, co si připustit a co ne; je „bernhardovsky urozenější“ z toho vyplývá privilegium chladně rozhodovat nejen o svých emocích, ale i emocích jiných.
Ve druhé půli se potom objevuje třetí do hry. Režisér s dramaturgem interpretovali úlohu „Spisovatele dramatických děl“, myslím, poměrně netypicky. Saša Rašilov – podle Bernhardova textu mladý a talentovaný dramatik-anarchista – je hned od svého příchodu stydlivým mladíkem, který rozpačitě odpovídá na otázky Matky nesměle pokukuje po Dceři. Jeho věčně sklopený pohled a okusování nehtů je až přehnaně všeříkající. A i on nakonec podléhá tlaku Matčiny osobnosti; ač několikrát okatě nabízí Dceři vycházku a svou přítomnost, je to nakonec Matka, která rozhodne, že „zůstane déle než jenom pár dní“.
TRPĚLIVOST RŮŽE PŘINÁŠÍ
Možná jsem v dnešní recenzi prozradil až příliš mnoho. Může se zdát, že okrádám diváky o překvapení, ale má to několik dobrých důvodů. U cíle není drama divácky lehce stravitelné a přehnaně „akční“. Náhodný divák, který se rozhodl zajít „na něco do Komedie“ nebo „na Kolářovou“, může být zklamán – na první pohled jenom nekonečně dlouhý a jízlivý monolog postarší paní, tu a tam rozehraný zajímavým režijním nápadem nebo nečekanou pointou. Ovšem U cíle v Komedii je taky mnohem více – velmi komplexní a ucelená výpověď o tragikomickém zápase se světem kolem i v nás.
BÝT, Či NEBÝT (ČECHÁČKEM)?
V současné době máte možnost „vidět Bernharda“ na pražských jevištích pouze a jenom v Komedii. Ale nebylo tomu tak vždy, ba právě naopak Bernhard se u nás v devadesátých letech rychle zabydlel a shodou okolností (nebo kvalit) se z většiny inscenací podle jeho textů staly události. Přes dvě inscenace Jana Antonína Pitínského v Divadle Na zábradlí (Ritter, Dene, Voss a Divodelník) vede cesta do Národního k Portrétu umělce jako starého muže v režii legendy českého divadla Otomara Krejči. Na komorní scéně Národního divadla v paláci Kolowrat se potom objevilo drama Před penzí (režie Oto Ševčík) s pikantním nádechem dosud živé tradice nacismu v rodině „vysloužilého“ gestapáka.Vyrovnávání se s nacistickou minulostí je leitmotivem i v Náměstí hrdinů, které ještě nedávno uvádělo (a možná ještě uvádět bude) Divadlo Na zábradlí s velkolepou Marií Málkovou v hlavní roli. Důvodů, proč se Thomas Bernhard tak rychle a úspěšně uchytil na českých jevištích, je určitě mnoho a můžeme začít stopovat u obecné kvality jeho textů. Ovšem jedna pohnutka se tady v Čechách chtě nechtě na mysl stále vrací – ty ostré řezy pitvající až na kost maloměšťáckou, ustrašenou a pokryteckou dušičku typického „bernhardovského Rakušáčka“ s nemenší přesností cupují i „přiblblého“ Švejka, ke které mu se s hrdostí hlásíme. Možná je na čase přestat plnit absurdní příkazy do písmene, ale prostě je odmítnout! Nechme se k tornu inspirovat třeba nějakým Bernhardem.
Thomas Bernhard se narodil v roce 1931 v holandském Heerlenu u Maastrichtu, ale téměř od narozeni žil s prarodiči v Rakousku. Po studiích vysoké hudební divadelní školy Mozarteum v Salcburku se začal věnovat literární tvorbě. V roce 1963 vyšlo jeho první prozaické dílo Frost. Za svou zhruba čtyřicetiletou kariéru napsal 5 básnických sbírek, 23 rozsáhlejších próz a povídek a 18 divadelních her. Stěžejními tématy jeho díla se staly procesy vedoucí k izolaci jedince uvnitř moderní společnosti a téma moci a manipulace ve všech jejích polohách.V roce 1988 uvedl vídeňsky Burgtheater přes odpor nejvyšších vládních míst jeho drama Náměstí hrdinů, které – pro mnoho Rakušanů nepřijatelně otevřeně – poukazovalo na pronacistickou minulost. Ve svém testamentu zakázal Bernhard jakékoli zveřejnění svého díla na území Rakouska.Thomas Bernhard zemřel 12. února 1989 v hornorakouském Gmundenu.
|
|
|
|
MiM, Houser 17. února 2005
|
|