Literární noviny
ÚVAHY POSTDIVADELNÍ, NĚMECKÉ (A ČESKÉ) DIVADLO V PRAZE (II)
|
|
|
Mé minulé úvahy o Goldflamově mimořádné inscenaci Bernhardovy hry U cíle v Divadle Komedie mohly čtenáře, který kus neviděl, lecčím zmást. Velebil jsem představitelku hlavní role Danielu Kolářovou natolik, až mohl vzniknout dojem, že jsem snad psal o divadle jednoho herce (resp. jedné herečky). To by bylo nespravedlivé vůči jejím partnerům. Oč méně měli textu, o to více vypracovali role mimicky a pohybově. Tak Dcera Vandy Hybnerové je dokonale promyšlenou, groteskně-patologickou studií bytosti ušlápnuté až k vyšinutosti, krajně submisivní, jakoby lehce retardované, zakřiklé a vzápětí nepřirozeně hyperaktivní. Bytosti, jež je od počátku – zdánlivě – pouhým němým rezonérem a stafáží, vrbou, do níž lije hlavní postava své nekonečné nářky a litanie. Dramatik ji v prvé části své hry vybavil opravdu minimem replik, až se zdá, že jediným důvodem jejího pobytu na jevišti je to, aby měla Matka ke komu mluvit, před kým se litovat, obhajovat a hlavně koho peskovat a šikanovat. Přesto hraje Hybnerové Dcera v Goldflamově inscenaci zcela zřetelně samostatný part, který kontrapunkticky doplňuje part Matčin. Oč nezadržitelnější je vodopád Matčiny řeči, jež se valí prostorem hry jako povodeň, která bere s sebou vše, co jí přijde do cesty – urážky, vzpomínky na neradostné manželství se „slévárnou“ spíše než s muže (mistrovsky si tu Kolářová podrží například hru s oblíbeným manželovým refrénem „Konec dobrý, všechno dobré“), příležitostné komentáře úkonů a rituálů (neodmyslitelné cigarety a alkohol, který sama pije ve velkých dávkách, zatímco Dceři jej odměřuje málem jako z cucflašky coby miminu, rituál pití čaje, při němž rozděluje lidstvo na barbarskou část, která pije kafe, a na tu vyšší, její „čajovou“ vrstvu) atd. Fakt, že host, jehož pozvala na své letní sídlo k moři – sama neví proč a celou prvou třetinu hry toho obsedantně lituje -, je dramatik, jí inspiruje k nekonečným sentencím nad zbytečností jeho profese a divadla vůbec, včetně rozborů takových vyprázdněných úkonů, jakým je divácký potlesk. Její absolutní (typicky bernhardovská) skepse nad smyslem divadlaje ovšem jen způsob, jak trýznit svou dceru, která naopak divadlo miluje a z návštěvy mladého Spisovatele dramatických děl (Saša Rašilov) se upřímně, nekomplikovaně raduje. Prudkou, až infantilní radost z divadla, z přítomnosti dramatika a z každého vítaného a okamžitě opětovaného náznaku hry vyjadřuje Hybnerová především pohybově, mimicky i gesticky. Sledujeme tak paralelně Matčinu řeč „ducha“ a dceřinu řeč těla: „dětské“ komíhání nohou na židli jako na houpačce, telecí odevzdaný pohled zvířete jdoucího na porážku, a naproti tomu překvapivě agresivní, velkopanské chování ke služebnému Děvčeti (Gabriela Míčová rozehrává na miniaturní ploše znamenitou etudu na základní inscenační struně trapna a nepřípadnosti), náhlé klaunsky potrhlé, nečekaně rychlé pohyby (způsob chůze – nemotornost nohou, nezvyklých vysokým podpatkům, jež si vzala jen kvůli návštěvě) a další ulítlé pohybové a gestické „breaky“ (například po počátečním, až do křeče jdoucím „upejpání“ a strojeném mluvení začne bez jakéhokoli varování vyděšeného spisovatele prudce, vášnivě líbat na ústa). Dcera, tak jak ji Hybnerová hraje, nezná aristotelský střed jako udržování míry mezi dvěma krajnostmi, nedostatkem a nadbytkem: zná jen extrémní nedostatek (nedostatek spontánní aktivity, výmluvnosti) a extrémní přebytek (dtto), nic mezi tím. V tomto základním extremismu v chování i vyjadřování je vlastně podobná Matce (ta musí jaksi mluvit a jednat i za ni) – je tak v inscenaci nejen obětí jejího despotismu, ale je i jejím věrným, reciprokým odlitkem. Je ale příbuzná i Spisovateli, jehož Rašilov vybavil – nad rámec textu – opět nesmělostí až patologickou, totální „autistickou“ neschopností komunikace. Parafrázujeme-li slavného sémiotika, tento opus je komunikace komunikací o nekomunikaci.
Omlouvám se za neplánovaný „český“ vpád do Pražského divadelního festivalu německého jazyka, ale tento Goldfalmův Bernhard tm podle mě patřil, a tak jsem si ho tam dovolil sám přidat...
|
|
|
|
Vladimír Just, Literární noviny 29. listopadu 2004
|
|