Lidové noviny
ELFRIEDE JELINEKOVÁ: BÝT FEMINISTKOU JE HYGIENICKÁ NUTNOST
|
|
|
Prvního listopadu by rakouská dramatička a spisovatelka Elfriede Jelineková měla převzít v Praze na Staroměstské radnici Kafkovu cenu. Nedá se ale příliš počítat s tím, že by přijela. Stejně jako před časem při udělení Nobelovy ceny opakuje, že se necítí být v takovém stavu, aby se mohla předvést na veřejnosti. S rozhovorem však souhlasila, otázky ji zaujaly, ale vyžádala si na ně víc času. A zase překvapila zvládla je během víkendu.
LN: Získala jste Nobelovu cenu za literaturu a v Praze nyní obdržíte cenu Franze Kafky. Jak tato ocenění vnímáte?
Je to uznání a také finanční svoboda psát, co chci. Takže pro mě znamená svobodu vůbec.
LN: Nobelova cena je stále považovaná za nejvyšší ocenění, které se literátovi může dostat. Čím si myslíte, že vaše dílo především oslovilo porotce?
Myslím, že jury uznala, že jsem se ve své práci snažila najít estetickou metodu, která odpovídá mé kritice společnosti. Pokusila jsem se přimět jazyk, aby v sobě odhalil společenská klišé, která vězí v něm samém.V podstatě ho nutím, aby je vyplivl. Buším mu do zad, a on už jde s pravdou ven, s takovou, jakou já ji vidím.
LN: Objevily se také hlasy, že v literatuře bylo Rakousko na řadě. Co o tom soudíte?
Takové hlasy jsem neslyšela. A kdyby, tak by byly říkaly Handke, Handke, Handke. Nebo samozřejmě Ilse Aichinger.
LN: Ve svých dílech Rakousko nesmiřitelně kritizujete. Jste vlastenka?
Ne, nejsem vlastenka. To slovo je mi zcela vzdálené a z té vzdálenosti a dálky také Rakousko kritizuji. Na to je třeba distancovaného pohledu. Člověk se nemůže identifikovat s předmětem své kritiky.
LN: Proč se domníváte, že v Rakousku dosud přežívá nacistické myšlení a xenofobie?
Přežívají bohužel i v jiných zemích. Jen v Rakousku je to obzvlášť protivné, protože tam se mravopočestným tónem příliš dlouho šířila lež o rakouské nevině na zločinech nacismu. S touto národní lží jsem vyrůstala a proti této lži jsem se už velice brzy vzepřela, protože pocházím z rodiny, kde došlo k pronásledování nacisty. Asi velice záleží na tom, jestli pocházíte z rodiny pachatelů (která se pokouší tuto vinu vytěsňovat nebo zapírat) nebo z rodiny obětí, které se příliš pozdě dostalo zadostiučinění, že byl čin přiznán.
LN: Domníváte se, že to s vámi má Rakousko těžké?
Na to, aby to Rakousko se mnou mohlo mít těžké, jsem příliš nevýznamná. Ale i tak jsem často dostala výprask, především v jedněch novinách, které na základě kartelizace rakouské mediální sféry čte polovina gramotného obyvatelstva. Vždycky je snazší zmlátit posla, než si alespoň jednou poslechnout, jestli má co říct.
LN: Co soudíte o Evropské unii?
Velký projekt v politickém smyslu. V hospodářském smyslu bude teprve muset dokázat, že je takové velikosti hodna. Ekonomice bohužel rozumím příliš málo. Jsem třeba zděšená, když vidím zoufalé dělníky u Opela v Bochumi nebo jiných městech Severního PorýníWestfálska. Nebo životní podmínky Romů v mnoha zemích. Člověk má pocit, že se kontinent pomalu naklání a že zoufalci, jejichž práci handlíři s nízkými mzdami přesouvají někam jinam, po něm začínají klouzat. Jsou to zástupy lidí, kterým hrozí pád. Zatímco jiní, mnohem zoufalejší, z Afriky a jiných světadílů, se na tento břeh snaží vylézt a špičkami prstů se drží okraje kontinentu, který se už brzy převrhne.
LN: Proč jste vstoupila do komunistické strany, co vám tato zkušenost přinesla a proč jste tuto stranu posléze opustila? Jaký je váš vztah k levici nyní?
Vstoupila jsem do ní, protože jsem si v Rakousku, které je navzdory sociálnědemokratickým vládám extrémně konzervativní země, přála ve vládě levicovou protiváhu. Nic takového neexistuje dodnes. Chtěla jsem prostě dostat do parlamentu pár komunistických poslanců, nic víc a nic míň, což neznamená, že bych byla schvalovala praxi v zemích reálného socialismu. Žádná společnost by se ale neměla příliš naklánět jen jedním směrem. Vždycky, když je člun přeplněný na pravé straně, mám jednoduše pocit, že musím běžet doleva. U nás prostě většina běží doprava, možná je to také silným katolicismem. Takže jsem viděla, že to nefunguje, také pro neschopnost zdejší levice. A tak jsem zase vystoupila. Už to nemělo smysl. Teď jsem spíš levicově liberální, řekla bych. Jsem "nalevo" v politických otázkách, ale spíš konzervativní, pokud jde o hodnoty. Se zánikem reálného socialismu jsem si ale ujasnila jednu věc: Bez emancipace individua nemůže existovat ani emancipace politická. A to si reálný socialismus prostě nechtěl nebo nemohl připustit.
LN: Co si myslíte o současných vztazích mezi německými národy a Čechy? Máme šanci domluvit se a zapomenout na minulost?
Tuto otázku musí vždycky zodpovědět oběť, v tomto případě Česko (ačkoli samozřejmě ke konci nacistické nadvlády samo udělalo oběti z mnoha Němců, mezi nimiž bylo i hodně nevinných). Oběť má právo odpustit, nebo taky ne. To platí pro všechny oběti. Já žádná oběť nejsem, proto také nepromíjím, protože mi to vůbec nepřísluší. Mně samé se přece nestalo nic, co bych musela odpouštět.
LN: Rakousko mělo velké štěstí, když se v šedesátých letech vymanilo ze sovětské zóny, Československo ne. Přesto se mi zdá, že Rakušané pohlížejí na Čechy s určitým despektem, a to i přesto, že jsme tři sta let byli součástí jednoto státního útvaru. Co si o tom všem myslíte?
Velice se obávám, že existuje rasistické nepřátelství vůči Slovanům (kdyby Hitler nebyl poražen, byl by přece vyhladil nejprve Židy a potom Slovany a potom všechny ostatní taky), to je zcela zřetelně patrné v příhraničních oblastech, jako je Štýrsko nebo Korutany. Na severu mi připadá, že to je trochu lepší. Přitom je hlavně východní Rakousko národnostní směsice, a právě v tom je jeho síla. Peter Turrini jednou v této souvislosti správně prohlásil, že Rakušané jsou podvraťáci, kteří chtějí být za každou cenu německými ovčáky. Já jsem typická Rakušanka právě v tom, že jsem směsice snad všech etnik a národností bývalé monarchie.
LN: Co říkáte tomu, že vás někteří přirovnávají k Thomasu Bernhardovi? On sám - oslovuje vás?
Jsem obdivovatelka Bernhardova díla, hlavně toho raného, jeho raných románů. Ani mě na nich tolik nezajímá obsah, jako spíš rytmické tirády, v kterých promlouvá, jsou to skoro sinusoidy. Má dlouhý dech. A smysl pro podivno. Já bych se neodvážila se s ním srovnávat, ale řekla bych, že nás určitým způsobem spojuje hudební zpracování jazykového materiálu. On ale pracuje spíš s rytmem, já se zvukem slov.
LN: Mnozí také soudí, že jste silná žena, která vydrží všechno. Co opravdu nesnesete?
Ne, já nejsem silná, vůbec ne. Jenom tak působím. A tak vydržím opravdu jen velice málo. Bohužel.
LN: Studovala jste hudbu - varhany a zobcovou flétnu, co pro vás hudba znamená, je důležitá pro vaši literární tvorbu?
Bez hudby, kterou jsem studovala tak dlouho, bych jistě nevyvinula svůj styl práce s jazykem, který je založený na zvuku slov. Já takříkajíc nutím jazyk, aby i proti své vůli vyjevil svou ideologickou povahu, falešné vědomí. Mé texty jsou v nejširším smyslu jazykové skladby.
LN: Jste feministka? Nebo spíš jak vnímáte feminismus?
Ano, jsem feministka. Řekla bych, že je to hygienická nutnost. Nemůžu nebýt feministka, takže to není žádná zásluha. Je to samozřejmost.
LN: Myslíte si, že je v Evropě nutné bojovat za ženskou rovnoprávnost?
Byla bych ráda, kdyby to už nebylo nutné, a je ostuda, že to stale ještě nutné je. Ale je to prostě tak. Dokonce Carlie Fiorina, nejdůležitější topmanažerka v USA (v elektroprůmyslu), vydělává míň než její kolegové.
LN: Co jako dramatička prožíváte, když vidíte své hry jevišti. Jste k režisérům benevolentní?
Nechávám režiséry, ovšemže ne všechny, jen ty, o kterých si myslím, že na to mají, aby si s mými texty dělali, co chtějí. Mohou mé texty používat jako surový materiál a sami si z nich vyrábět hry. A tak mám to štěstí, že své hry - a moc často se neuvádějí - vidím pokaždé jinak.
LN: Která inscenace vám nejvíc vyhovovala a naopak kdy jste měla pocit naprosté marnosti?
Já jenom vím, že Hra o sportu v režii Einara Schleefa, inscenace Jossiho Wielera Mračna.Domov a On není jako on, a teď také inscenace Díla v režii Nicolase Stemanna a Marthaler s hrou V Alpách, která se neuvádí skoro nikdy, jsou pro mě příklady nového způsobu psaní i vidění mých her. A samozřejmě také inscenace Bambilandu Christopha Schlingensiefa, kde už skoro není žádný můj text, a hra se přesto a o to ostřeji vyloupla, byla odhalena až na kostru, na nejvnitřnější jádro.
LN: Byla jste spokojená s filmovým přepisem svého románu Pianistka?
Ano, protože i Pianistka je příkladem toho, že režisér může z psané předlohy udělat něco úplně jiného, aniž by ji přitom zradil. Když je ale předloha zrazená nebo zesměšněná, reaguju dotčeně. Nechávám režiséry, ovšemže ne všechny, jen ty, o kterých si myslím, že na to mají, aby si s mými texty dělali, co chtějí. Mohou mé texty používat jako surový materiál a sami si z nich vyrábět hry. A tak mám to štěstí, že své hry - a moc často se neuvádějí - vidím pokaždé jinak.
LN: Co si myslíte o současném německy mluvícím divadle?
Pro mě je nejzajímavější, už mnoho let. Bohužel ale znám příliš málo z jiných zemí, protože velice málo cestuju.
LN: Jaká jste ve skutečnosti baví vás provokovat společnost, anebo máte potřebu zastávat individuální a vyhraněné postoje k naší současnosti?
Nebaví mě to vůbec (psaní ano, ale zaujímání opačného postoje ne, protože to také nemá být samoúčelné), ale musím. Dělám to, protože nemohu jinak, a provokaci nehledám. Říkám jen, co říkat musím. Tak to dělá většina mých kolegyň a kolegů.
ELFRIEDE JELINEKOVÁ se narodila 20. 10. 1946 ve štýrském městečku Mürzzuschlagu. Ještě jako žačka základní školy začala na vídeňské konzervatoři studovat hru na varhany a zobcovou flétnu, posléze se věnovala i skladbě. Jelineková má české kořeny, její otec Friedrich byl Žid českého původu, matka pocházela z vídeňské buržoazie. Komplikované vztahy s matkou, která Elfriede drezírovala a nutila ji věnovat se hudbě, byly zdrojem spisovatelčiných traumat. Otec pracoval za války jako specialista ve válečném průmyslu a unikl holocaustu, po válce však u něj propukla duševní choroba. Jelineková počátkem 60. let začala studovat divadelní vědu a dějiny umění, ale studium přerušila pro kritický duševní stav. V té době také publikovala první básně, sbírku Lízin stín. Koncem 60. let se také angažovala ve studentském hnutí. V roce 1971 dokončila studium hry na varhany a vznikly také její první rozhlasové hry. O d roku 1974 je vdaná za Gottfrieda Hüngsberga, který patřil k intelektuálnímu okruhu kolem režiséra Rainera Wernera Fassbindera. Pro Jelinekovou jsou typické hry s jazykem - až do 80. let psala převážně bez rozlišování velkých a malých písmen a s omezenou interpunkcí. Pozornost vyvolala pop-artovým románem s názvem jsme volavky, baby! (1970). Faktickou prozaickou prvotinou Jelinekové je ale bukolit. román k poslechu, který však vyšel až v roce 1979. Snaha provokovat se line celou Jelinekové tvorbou, klíčovým tématem je pro ni zejména sexuální zneužívání žen (romány Milovnice, Klavíristka či Slast). Stejně významná je její dramatická tvorba, v níž nesmiřitelně kritizuje poměry ve své vlasti (Burgtheater, Ruční práce, Motorest, Mračna. Domov, Hra o sportu, To nic, Malá trilogie o smrti, Dílo).
|
|
|
|
Jana Machalická, Jitka Jílková, Lidové noviny 22. října 2004
|
|