Divadelní noviny
KDO UŠKRTIL PROSTITUTKU ROMI?
|
|
|
S pochmurnými, sociálně kritickými filmy (západo)německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera (1945–1982) jsme se mohli setkávat v českých biografech už od sedmdesátých let minulého století, dostatečně temný obraz „prohnilé kapitalistické společnosti“ se probil přes ideologickou bariéru a dovolil seznámit zvídavého domácího diváka také s jinými společenskými pravidly, jinou estetikou i relativně odvážnou prezentací jinakosti.
Nesnadný chlapík
Fassbinder, o jehož tehdy rozhodně ne módní homosexuální orientaci se vědělo (i s drogami měl zkušenosti), učinil například ve filmu Strach jíst duše (1973) ústředními postavami stárnoucí ženu a jejího značně mladšího milence, arabského imigranta, v Bolwieserovi (1977) zase hlavní hrdina vydává křivé svědectví ve prospěch své manželky a jejího milence proto, aby paradoxně zachránil svou rodinnou konstelaci. Snímky Manželství Marie Braunové (1978) i Lili Marlen (1980) se už vyznačovaly sklonem k monumentálnější společenské fresce s proklamativnějšími politickými konotacemi, o čtrnáctidílném televizním seriálu Berlín, Alexandrovo náměstí (1980) podle románu Alfreda Döblina ani nemluvě. Tvůrcovo vědomě pěstované outsiderství a výrazně anarchistická orientace z něho učinily postavu poněkud skandální, on ve svých dílech – i těch psaných pro divadlo – německou společnost taky nijak nešetřil.
Pražské komorní divadlo, které bude s koncem této sezony uzavírat v prostorách Divadla Komedie svou umělecky výraznou éru, už uvedlo před časem Fassbinderovy Slzy Petry von Kantové. Nyní nastudovalo v režii Dušana Pařízka autorovu skandální hru Odpad, město, smrt. Skandální už byla její cesta na jeviště. Fassbinder působil tehdy v divadle TAT ve Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1975 byla tato hra (ostatně s podtitulem Frankenstein nad Mohanem) jeho nadřízenými odmítnuta, premiéru měla až o devět let později ve Staré opeře v témže městě.
Rasistická hra?
Drama bylo v době svého vzniku nařčeno mimo jiné z antisemitismu, čemuž se autor bránil. Článek Waltera Boehlicha ze Spiegelu (1985), přetištěný v programu k české premiéře, uvádí: Pro kohokoli, kdo se chtěl ukázat ve správném světle a zřídkakdy znal víc než jen pár citátů ze hry, bylo hračkou papouškovat výtky vůči domnělému antisemitismu. Když už se nedal tento argument žádným způsobem udržet, byl dodán náhradní argument, že i kdyby samotná hra nebyla antisemitská, mohla být jako taková zneužita.
Proč možnost této interpretace hrozí? Jediná postava ve hře, která nemá konkrétní jméno, ale je označena jako Bohatý Žid (v pražské inscenaci Martin Finger), si díky své movitosti může kupovat lásku či chcete-li sexuální služby. Pro prostitutku Romi (Gabriela Míčová) posílá boháč s první nabídkou i dalšími vzkazy poskoka Oskara (Jiří Černý). Romi je ovšem dcerou přesvědčeného nacisty pana Müllera (Martin Pechlát), který se živí v kabaretu pochybné pověsti jako transvestitní zpěvačka. K osobám dramatu patří ještě Müllerova manželka a Romina matka (Dana Poláková) a Romin pasák Franz (Stanislav Majer). Uveďme ovšem pro pořádek, že řeč je o jevištní redukci postav, v původním textu jich je víc, a také hra v úplné verzi (vycházím z rukopisného překladu Zuzany Augustové, který mi poskytla k pročtení) přináší komplikovanější motivaci jednajících figur, nejednoznačná je ovšem stejně jako „libreto“, které vzniklo pro inscenaci úpravou a krácením.
Co můžeme z jeviště „vyčíst“
Diváci jsou ve variabilním prostředí Divadla Komedie rozsazeni ke kavárenským stolkům (konzumace tentokrát výjimečně povolena), lemují čtverec, na němž se hraje, aktéři občas také usedají na „reservé“ židle mezi publikum. V úvodu a finále inscenace se Romi prezentuje na svrchu spuštěném plátěném pruhu v cirkusácky „zaobalovaných“ výstupech (akrobatický um Gabriely Míčové mě víc než příjemně překvapil). Verbální entrée, značně aktualizované, patří panu Müllerovi ještě jako jednomu z nás, Čechovi, který je velkým obdivovatelem Daniela Landy, a pokouší se přimět diváky k „vlastenecké“ sounáležitosti. Fassbinder by možná jako obyvatel této kotliny aktualizoval obdobně, přesto je výstup, i když Martinem Pechlátem precizně zvládnutý, umělecky přece jen o poznání méně účinný než všechno ostatní, co následuje. V krutých mezilidských vztazích se jde opravdu na dřeň, temná sexualita se projevuje především v chlapácké nejistotě pasáka Franze, kterého zprvu Stanislav Majer modeluje jako příkladně odporného „majitele“. Nutí Romi, aby mu podrobně líčila intimní praktiky, které provozovala s Bohatým Židem. Ten je ovšem v podání Martina Fingera víc mocensky sebejistý manipulátor než sexuální démon, všechny mužské postavy jsou totiž z hlediska klasické normality podivnější než on. Pechlátův Müller „dostal“ svou ženu na vozíček, v textu proskočí narážky, že ji kdysi zmrzačil, a v prezentaci svých kabaretních songů (jeden je i z repertoáru Hany Zagorové) se bizarně vyžívá. Homosexuální Oskar Jiřího Černého je typem úslužného poslíčka, který však dokáže uplatnit svůj dekadentní šarm a probudit v původně machistickém Franzovi jeho skutečnou orientaci. Dana Poláková má v partu „vozíčkářky“ jen malou plochu pro povahokresbu, zvládá ji ovšem s grácií. Nejsložitější postavu ztvárňuje Gabriela Míčová v partu Romi.
Sebedestrukce jako východisko
S lehce ordinérním hlasovým „nasazením“, které však zároveň obsahuje zranitelnost na pokraji pláče, dokáže hovořit hrubě i vzletně, je „vyděděná“ a touží po lásce. Setkání s tím, kdo se chová jinak, ji poněkud vykolejí. Cítí vinu za svého otce i za to, jak ona sama do vztahu s Bohatým Židem vstoupila, zároveň v ní roste její touha po sebedestrukci. Těmito tématy by se snad dala postihnout východiska pro mimořádnou hereckou kreaci Gabriely Míčové.
Při posledním setkání Romi s mileneckým mecenášem projeví nešťastná hrdinka touhu skoncovat se vším.
(Romi: Uděláte to pro mě? Třeba při tom budete pociťovat dokonce uspokojení. A pak – už se tomu nedá zabránit.
Bohatý Žid: A na otázku – Jaké k tomu mám důvody? – byste odpověděla co?
Romi: Mohla bych říct, že vím příliš, když teď mluvím. Ale to by vám asi nestačilo.
Bohatý Žid: Ne. To by mi nestačilo. Udělám to pro vás.
Romi: Děkuji. Jsem unavená a ukládám se ke spánku. Oba víme, že je to málo, ale je to to jediné, co se dá dělat. Je to praktické přání. A komu se vůbec jeho přání vyplní. Nenechte mě dlouho čekat.)
Bohatý Žid poté Romi uškrtí, v Pařízkově inscenaci má tento výstup morbidně elegantní nádech.
Z nové produkce Pražského komorního divadla čiší krutá deskripce světa, postiženého chorobnou honbou za materiálními statky, která probouzí zasuté „zvířecí“ pudy. Také lhostejnost a nedostatek empatie jsou dalšími průvodními znaky zběsilé doby. Obávám se (a inscenátoři Fassbinderova opusu zjevně také), že se to netýká pouze Německa před čtyřiceti lety.
|
|
|
|
Jan Kerbr, Divadelní noviny, 9. ledna 2012
|
|